pátek 13. dubna 2012

Otrokářská

...jsem otrokyně 
a ty jsi shodil plentu.
Nastalo ticho po krajině....

Dál radši nemyslet!

Staří Germáni věřili, že jsou vlasy posvátné, starali se o ně a vytvářeli různé účesy. Ostříhání bylo trestem za cizoložství, které vlastně plnilo funkci cejchu. Římanky Germánkám záviděly vlasy světlé barvy, samy se ji pokoušely získávat různými metodami, od dlouhého slunění přes vlaštovčí trus vetřený do vlasů až po metodu nejsnadnější, paruku z vlasů germánské otrokyně.
Češi jsou vysoký národ, takže z dnešního pohledu by se nám mohly zdát postavy Germánů průměrné, pravda ale je, že Římané byli vzhledem ke svému středomořskému původu spíše nižší, proto jim Germáni připadali obrovští.
A proč vám to tady vykládám? Příští týden mě zase čeká seminář římského práva, a protože nám náš vyučující rád ukazuje římské spory tak nějak in natura a v tomto semestru se mi opět podařilo zaregistrovat si seminář tak nešťastně, že jsem tam zase jediná světlovlasá, budu hrát opět roli germánské otrokyně původem z Colonie, tedy Kolína nad Rýnem. I přesto, že jsem z podstatnější části Slovanka a i to málo germánských příbuzných, které mám, se motá spíše v okolí Vindobony.
Mimochodem, víte, že se v Římě stali slovanští otroci tak oblíbenými, že původní slovo "sklavus", tedy otrok, nahradilo slovo "slavius"? A anglicky se otrok řekne "slave". Osud otrokyně je mi tedy, zdá se, předurčen nezávisle na původu.

























čtvrtek 12. dubna 2012

Šroubovaný uzávěr

Nevěřili byste tomu, ale já!!!!, dcera svého věčně debužírujícího otce, ctitelka dobrých vín a obecně dobrého jídla a pití (raději nejím vůbec, než bych jedla něco nedobrého nebo umělého), jsem sháněla lahev vína se šroubovaným uzávěrem. Shánět otvírák totiž není na kolejích žádná legrace. A proč? Poslední zkouška před státnicemi na jedné z mých škol je konečně za mnou. A nevěřili byste, nebyla to zase taková legrace, už i nakupující v supermarketech si očividně zvykli na (umělý) korek.
Mimochodem, minulý týden mi švadlena naměřila míry 88-59-93 (Ano, čtete správně. Ještě nemám udělané státnice, ale už si nechávám šít šaty na promoce. Pouzdrové. Námořnicky modré. Inspirace seriálem Panství Downton.), takže svoji ctěnou vrchní polovinu těla pohodlně obléknu do velikosti 34, spodní do 36. Chcete dietu? To vám tak ležím, učím se a najednou mě napadne, že mám hlad. Jenže jsem líná si pro to jídlo dojít. Sloučeno s každodenními patnácti kilometry na starém bicyklu (ta druhá škola, co ji mám dál, se ještě nějakou dobu k ukončení nejeví), asi jen tak tlustá nebudu.
Jo a abych tomu nasadila korunu, otvírák jsem v pokoji samozřejmě měla. Dovezla jsem si ho asi před měsícem.

P. S.: Proč ten náhlý záchvat psaní, když jsem sem dva týdny ani nepáchla? Zaprvé jsem konečně zaplatila internet, zadruhé, a to je důležitější, slečna knihomolna si mě přidala na svůj blog. Takže to tady asi někdo čte.

úterý 3. dubna 2012

Zklamání po česku

To jsem se vám tak rozhodla si během psaní bakalářky a doklepávání zkouškového odpočinout, tak že si udělám takový český večer. Koupila jsem si pivo (Gambrinus, byl v akci), paličku česneku, tvrdý sýr, majonézu (Hellmanovy, ostatní chutnají divně) a chleba, udělala česnekovou pomazánku a topinky, otevřela pivo, nachystala si posezení tak, abych měla nohy vysoko, a ve škole stáhla blbý seriál, protože nemám na pokoji internet.
Jenže kruci! Poslední díl blbého českého seriálu Vyprávěj byl tentokrát až příliš blbý. Ještě trochu blbější a můžu rovnou sledovat nějakou tu Ulici. Škoda k tomu dobrého piva...

pátek 23. března 2012

Na nádraží v Olomouci tentokrát barevně

Zčervená

Nejradši nosím červenou, i když mi vůbec nesluší, protože jsem po mamince tak nějak zrůžovělá celá...


Podvazky měly jakože lehce trčet, no nic, záměr se nezdařil...

Wielka rodzina

Rozhodně nemám malou rodinu ani ve smyslu počtu členů, ani podle tělesném vzrůstu.


   Když jsme trávili dovolenou v Polsku, všichni vysocí, opálení, svalnatí, nenažraní a neuvěřitelně hluční,  otočila se za kolonou našich kol dvě děvčátka a řekla: "Chyba to są Niemcy."





Podobně jsme šokovali i starší dámy, které s námi byly nuceny sdílet autobus na cestě k Baltiku, autobus se  totiž cestou porouchal a my zůstali trčet na benzínce. Protože jsme všichni včetně maminek mladí, krásní a neklidní jako z reklamy na Marlbora, vypili jsme v těch pět ráno hnusné kafe z automatu (neuvěříte, ale Poláci mají snad ještě horší kafe než Češi) a udělali závody, kdo doběhne nejdál na snopu z přilehlého pole (vyhrál brácha, v těsném závěsu můj milý, my ostatní máme přece jen trochu pudu sebezáchovy). Starší dámy zůstaly v autobusu a celou dobu brblaly, očividně dost znechucené tím, že někoho může to pětihodinové zdržení bavit.


Poněkud jsme ovšem šokovali i po příjezdu, jsme přece u moře, chceme si to užít, ne? Co na tom, že je venku deset stupňů, fouká silný vítr a všichni ostatní chodí v zimních bundách?  Voda měla patnáct stupňů, věřte, že se nám z ní opravdu nechtělo.
 

Kupodivu to nikdo z nás neodstonal...