Je celek víc než jen součet částí?

Vesmír je mazel.
Tímto a jinými výroky ohlašoval Filip Doušek své Hejno bez ptáků už dlouho předtím, než
se mohla kniha ocitnout čtenáři v rukou. Dvanáct let trvající projekt vyvrcholil něčím, co
bychom v politickém slovníku mohli nazvat „kontaktní kampaní“, především vytvořením
facebookové stránky, kterou využil nejen k propagaci knihy jako takové, ale i jako prostředek
kontaktu s (budoucími) čtenáři.
Někdy v polovině roku 2011 už pro mě bylo těžké ještě nevydanému Hejnu uniknout, citáty
z knihy a podivné pavučiny mě překvapovaly na sociálních sítích nebo v metru a přitahovaly
pozornost. Ještě dlouho po vydání se neobjevila žádná negativní recenze. Kniha předběhla
v prodejnosti na Martinus.cz nového Viewegha. Měla jsem strach, že kniha bude jenom
nafouknutá mediální bublina.
Filip Doušek je, pokud jde o obsah, skoupý na slovo a ani já nechci nic prozrazovat, jednak
proto, aby nebyl budoucí čtenář připraven o pointu, jednak proto, že příběh samotný je jen
malá část zážitku, který může Hejno bez ptáků čtenáři poskytnout.
Román se skládá ze dvou knih, černé „Knihy“ a bílého „Příběhu“, spojených papírovou
krabičkou. Knihy nejsou číslované, čtenář může sám zvolit, kterou bude číst dříve. Já jsem si
jako první zvolila bílý „Příběh“ a jsem ráda, že se tak stalo, mému skeptickému mozku totiž
lépe vyhovovalo, když jej mohl racionálnější „Příběh“ převést do mystičtější roviny „Knihy“.
Nepředstavujme si ale, že knihy tvoří dialektiku černé a bílé, ženského a mužského, rozumu a
citu. Obě knihy se vzájemně prolínají, a tak stejně jako můžeme vnímat buď jednotlivého
ptáka, nebo sledovat celé hejno, měli bychom i Hejno bez ptáků vnímat jako fascinující celek.
Tu knihu bych si nechtěla půjčit, musela jsem ji mít. Grafik Jakub Gruber prý vybíral papír,
který by měl stejný odstín jako obal bílé knihy, černá kniha je zase
černá i na hraně stran. Tiskařská čerň knihu nejen provoněla, ale i
slepila, čtenář si proto musí jednotlivé stránky rozřezávat stejně jako u
starých knih. Čtení to dodává až slavnostní ráz. Na druhou stranu,
stránky jsou slepené po celém obvodu, někdy jsem horko těžko hledala
způsob, jak list obrátit. Počáteční stránky jsem ale nechala, jak byly, jednou si je pro radost
rozlepím.
Hejno bez ptáků není román do vlaku nebo novela pro všední den, byla by škoda ničit
křehkou vazbu knihy, nad myšlenkami se potřebujete zamyslet, musíte obdivovat dílo, které
vznikalo den po dni dvanáct let. Ta kniha je vášeň.
Filip Doušek: Hejno bez ptáků. Praha, 2012, Vydáno vlastním nákladem, cena 600 kč.

Přijela pouť....

...a přivezla zázračné zvíře, Nezvalova papouška na motocyklu, který se schovával pod mými ušními lalůčky, želbohu ale zřejmě v nesprávnou chvíli, protože chyběl u státnic z češtiny, u kterých se mě ptali na strukturalismus a ruralismus v české poezii ve třicátých letech dvacátého století. Jednoduché perlové náušničky mi toho moc nepošeptaly, takže jsem ze sebe musela odpověď vypotit sama. Ale budiž, ta kýžená dvě písmena se mi před jménem objevila a na to, že jsem neodstátnicovala na jedničku ani z češtiny, ani ze společenských věd, se mě snad nikdo ptát nebude.
Zkouškové na právech jsem taky nějak doklepala, byť jsem to musela stihnout ve dvou týdnech, které mi zbývaly. A teď? Divadelní festival v Hradci Králové a mojito a Šrámkova Sobotka a cukrárna na náměstí, kde dělají pravou šlehačku. Za odměnu jsem si koupila bílý klobouk a slonovinové háčkované rukavičky, takže tam ze mě bude dokonalá anglická lady, jak už mi řekla docentka Goňcová. Nebojte se, třeba bude čas, třeba i napíšu. Možná i o tom zítřejším zasedání zastupitelstva, na které teď dočítám materiály. Teď je otázka, jestli to bude melodram (představuji si k tomu Wagnera) nebo by to bylo lepší napsat jako existenciální drama?

Fotila Darina Hlinková.

Bílý plot

Někdy si zabrečím nad knihou (Mandolína kapitána Corelliho byla vyloženě slzavé údolí, o Herrmanově Snědeném krámu snad nemá ani cenu psát), nikdy ale nebrečím nad filmem, prostě mě to nějak nedojímá. I přes léta studia literatury jsem ještě pořád Selbstleser a ne Authorenleser, takže si z knih zpravidla nepamatuji detaily, čtu je rychle, v duchu je rozebírám jen trochu (ono to člověka přece jen malinko ovlivní) a hlavně se do nich vžívám. U filmu to nějak neumím.

Moje bytostně racionální maminka má naopak filmovou vášeň, miluje filmy, které ji rozpláčou, a nejraději má Madisonské mosty. Ten film mě taky nerozplakal, přiznávám ale, že v čase 1 hodina 29 minut a 31 sekund jsem cítila jisté dojetí.

Dnešní Amerika mě nějak neláká, ale miluju tu starou. A jestli jednou budeme mít dům, a ne velký byt v centru, který bych si přála přece jen o něco víc, bude mít určitě bílý plot a v létě budeme každou neděli večer grilovat na verandě a tančit u toho jive a rockenroll. 

Jo a pokud jsme u těch retro vášní, příští sobotu pořádáme každoroční Oldies. 

Fotil Marg.cz

Mí milí spoluzoufalci,

pár obrázků pro pobavení aneb jak probíhal konec minulého semestru (nikdy nenechávejte nejdůležitější zkoušku na poslední dny zkouškového).

 Článek o jižanské literatuře (spolu s klasickým obdobím ruské literatury a meziválečným českým moje vášeň) v Ádvojce, který krásně tematicky zapadl.

 ....a takhle jsem si představovala ( a doteď představuji) svoji budoucnost.  

Přiznávám se, focení není moje vášeň.

Tuto část jsem se snažila vyfotit tak, aby nepůsobila vulgárně, ale i tak je asi náznak příliš evidentní.

Všimněte si prosím sbírky ajurvérských čajů, které mají stimulovat, uklidňovat a bystřit mysl a díky obsahu kurkumy chutnají jako kuřecí polévka.

V současné době je toto řešení kontraproduktivní, protože množství textu by bylo takové, že bych ho při průchodu bytem začala ignorovat. Nemyslete si, že bych své vzdělání brala vždycky tak vážně, ale přece jen, nechtělo by se mi ty tři roky na vysoké škole nechat ladem. Člověk už po těch dvou písmenkách před jménem docela touží.

Na druhou stranu musím říct, že jsem na gymnáziu projevila při podávání přihlášek a vybírání škol šťastnou ruku, vybrala jsem si to, co doteď studuji ráda. 

Ještě filipika proti erasmákům. Kruci, já vím, že si to tady chcete užít, ale nemůžu si číst v knihovně, protože ignorujete příkazy knihovnic, a nemůžu si číst na koleji, protože od sedmi večer do čtyř ráno slavíte a zpíváte si u toho "I love rockenroll". Ten fotbal od sedmi ráno vám milostivě odpustím, moje chyba, špatně jsem si vybrala pokoj.

Otrokářská

...jsem otrokyně 

a ty jsi shodil plentu.

Nastalo ticho po krajině....

Dál radši nemyslet!

Staří Germáni věřili, že jsou vlasy posvátné, starali se o ně a vytvářeli různé účesy. Ostříhání bylo trestem za cizoložství, které vlastně plnilo funkci cejchu. Římanky Germánkám záviděly vlasy světlé barvy, samy se ji pokoušely získávat různými metodami, od dlouhého slunění přes vlaštovčí trus vetřený do vlasů až po metodu nejsnadnější, paruku z vlasů germánské otrokyně.
Češi jsou vysoký národ, takže z dnešního pohledu by se nám mohly zdát postavy Germánů průměrné, pravda ale je, že Římané byli vzhledem ke svému středomořskému původu spíše nižší, proto jim Germáni připadali obrovští.
A proč vám to tady vykládám? Příští týden mě zase čeká seminář římského práva, a protože nám náš vyučující rád ukazuje římské spory tak nějak in natura a v tomto semestru se mi opět podařilo zaregistrovat si seminář tak nešťastně, že jsem tam zase jediná světlovlasá, budu hrát opět roli germánské otrokyně původem z Colonie, tedy Kolína nad Rýnem. I přesto, že jsem z podstatnější části Slovanka a i to málo germánských příbuzných, které mám, se motá spíše v okolí Vindobony.
Mimochodem, víte, že se v Římě stali slovanští otroci tak oblíbenými, že původní slovo "sklavus", tedy otrok, nahradilo slovo "slavius"? A anglicky se otrok řekne "slave". Osud otrokyně je mi tedy, zdá se, předurčen nezávisle na původu.

Šroubovaný uzávěr

Nevěřili byste tomu, ale já!!!!, dcera svého věčně debužírujícího otce, ctitelka dobrých vín a obecně dobrého jídla a pití (raději nejím vůbec, než bych jedla něco nedobrého nebo umělého), jsem sháněla lahev vína se šroubovaným uzávěrem. Shánět otvírák totiž není na kolejích žádná legrace. A proč? Poslední zkouška před státnicemi na jedné z mých škol je konečně za mnou. A nevěřili byste, nebyla to zase taková legrace, už i nakupující v supermarketech si očividně zvykli na (umělý) korek.
Mimochodem, minulý týden mi švadlena naměřila míry 88-59-93 (Ano, čtete správně. Ještě nemám udělané státnice, ale už si nechávám šít šaty na promoce. Pouzdrové. Námořnicky modré. Inspirace seriálem Panství Downton.), takže svoji ctěnou vrchní polovinu těla pohodlně obléknu do velikosti 34, spodní do 36. Chcete dietu? To vám tak ležím, učím se a najednou mě napadne, že mám hlad. Jenže jsem líná si pro to jídlo dojít. Sloučeno s každodenními patnácti kilometry na starém bicyklu (ta druhá škola, co ji mám dál, se ještě nějakou dobu k ukončení nejeví), asi jen tak tlustá nebudu.
Jo a abych tomu nasadila korunu, otvírák jsem v pokoji samozřejmě měla. Dovezla jsem si ho asi před měsícem.

P. S.: Proč ten náhlý záchvat psaní, když jsem sem dva týdny ani nepáchla? Zaprvé jsem konečně zaplatila internet, zadruhé, a to je důležitější, slečna knihomolna si mě přidala na svůj blog. Takže to tady asi někdo čte.

Zklamání po česku

To jsem se vám tak rozhodla si během psaní bakalářky a doklepávání zkouškového odpočinout, tak že si udělám takový český večer. Koupila jsem si pivo (Gambrinus, byl v akci), paličku česneku, tvrdý sýr, majonézu (Hellmanovy, ostatní chutnají divně) a chleba, udělala česnekovou pomazánku a topinky, otevřela pivo, nachystala si posezení tak, abych měla nohy vysoko, a ve škole stáhla blbý seriál, protože nemám na pokoji internet.
Jenže kruci! Poslední díl blbého českého seriálu Vyprávěj byl tentokrát až příliš blbý. Ještě trochu blbější a můžu rovnou sledovat nějakou tu Ulici. Škoda k tomu dobrého piva...