Někdy si zabrečím nad knihou (Mandolína kapitána Corelliho byla vyloženě slzavé údolí, o Herrmanově Snědeném krámu snad nemá ani cenu psát), nikdy ale nebrečím nad filmem, prostě mě to nějak nedojímá. I přes léta studia literatury jsem ještě pořád Selbstleser a ne Authorenleser, takže si z knih zpravidla nepamatuji detaily, čtu je rychle, v duchu je rozebírám jen trochu (ono to člověka přece jen malinko ovlivní) a hlavně se do nich vžívám. U filmu to nějak neumím.
Moje bytostně racionální maminka má naopak filmovou vášeň, miluje filmy, které ji rozpláčou, a nejraději má Madisonské mosty. Ten film mě taky nerozplakal, přiznávám ale, že v čase 1 hodina 29 minut a 31 sekund jsem cítila jisté dojetí.
Dnešní Amerika mě nějak neláká, ale miluju tu starou. A jestli jednou budeme mít dům, a ne velký byt v centru, který bych si přála přece jen o něco víc, bude mít určitě bílý plot a v létě budeme každou neděli večer grilovat na verandě a tančit u toho jive a rockenroll.
Jo a pokud jsme u těch retro vášní, příští sobotu pořádáme každoroční Oldies.
pár obrázků pro pobavení aneb jak probíhal konec minulého semestru (nikdy nenechávejte nejdůležitější zkoušku na poslední dny zkouškového).
Článek o jižanské literatuře (spolu s klasickým obdobím ruské literatury a meziválečným českým moje vášeň) v Ádvojce, který krásně tematicky zapadl.
....a takhle jsem si představovala ( a doteď představuji) svoji budoucnost.
Přiznávám se, focení není moje vášeň.
Tuto část jsem se snažila vyfotit tak, aby nepůsobila vulgárně, ale i tak je asi náznak příliš evidentní.
Všimněte si prosím sbírky ajurvérských čajů, které mají stimulovat, uklidňovat a bystřit mysl a díky obsahu kurkumy chutnají jako kuřecí polévka.
V současné době je toto řešení kontraproduktivní, protože množství textu by bylo takové, že bych ho při průchodu bytem začala ignorovat. Nemyslete si, že bych své vzdělání brala vždycky tak vážně, ale přece jen, nechtělo by se mi ty tři roky na vysoké škole nechat ladem. Člověk už po těch dvou písmenkách před jménem docela touží.
Na druhou stranu musím říct, že jsem na gymnáziu projevila při podávání přihlášek a vybírání škol šťastnou ruku, vybrala jsem si to, co doteď studuji ráda.
Ještě filipika proti erasmákům. Kruci, já vím, že si to tady chcete užít, ale nemůžu si číst v knihovně, protože ignorujete příkazy knihovnic, a nemůžu si číst na koleji, protože od sedmi večer do čtyř ráno slavíte a zpíváte si u toho "I love rockenroll". Ten fotbal od sedmi ráno vám milostivě odpustím, moje chyba, špatně jsem si vybrala pokoj.
Staří Germáni věřili, že jsou vlasy posvátné, starali se o ně a vytvářeli různé účesy. Ostříhání bylo trestem za cizoložství, které vlastně plnilo funkci cejchu. Římanky Germánkám záviděly vlasy světlé barvy, samy se ji pokoušely získávat různými metodami, od dlouhého slunění přes vlaštovčí trus vetřený do vlasů až po metodu nejsnadnější, paruku z vlasů germánské otrokyně.
Češi jsou vysoký národ, takže z dnešního pohledu by se nám mohly zdát postavy Germánů průměrné, pravda ale je, že Římané byli vzhledem ke svému středomořskému původu spíše nižší, proto jim Germáni připadali obrovští.
A proč vám to tady vykládám? Příští týden mě zase čeká seminář římského práva, a protože nám náš vyučující rád ukazuje římské spory tak nějak in natura a v tomto semestru se mi opět podařilo zaregistrovat si seminář tak nešťastně, že jsem tam zase jediná světlovlasá, budu hrát opět roli germánské otrokyně původem z Colonie, tedy Kolína nad Rýnem. I přesto, že jsem z podstatnější části Slovanka a i to málo germánských příbuzných, které mám, se motá spíše v okolí Vindobony.
Mimochodem, víte, že se v Římě stali slovanští otroci tak oblíbenými, že původní slovo "sklavus", tedy otrok, nahradilo slovo "slavius"? A anglicky se otrok řekne "slave". Osud otrokyně je mi tedy, zdá se, předurčen nezávisle na původu.
Nevěřili byste tomu, ale já!!!!, dcera svého věčně debužírujícího otce, ctitelka dobrých vín a obecně dobrého jídla a pití (raději nejím vůbec, než bych jedla něco nedobrého nebo umělého), jsem sháněla lahev vína se šroubovaným uzávěrem. Shánět otvírák totiž není na kolejích žádná legrace. A proč? Poslední zkouška před státnicemi na jedné z mých škol je konečně za mnou. A nevěřili byste, nebyla to zase taková legrace, už i nakupující v supermarketech si očividně zvykli na (umělý) korek.
Mimochodem, minulý týden mi švadlena naměřila míry 88-59-93 (Ano, čtete správně. Ještě nemám udělané státnice, ale už si nechávám šít šaty na promoce. Pouzdrové. Námořnicky modré. Inspirace seriálem Panství Downton.), takže svoji ctěnou vrchní polovinu těla pohodlně obléknu do velikosti 34, spodní do 36. Chcete dietu? To vám tak ležím, učím se a najednou mě napadne, že mám hlad. Jenže jsem líná si pro to jídlo dojít. Sloučeno s každodenními patnácti kilometry na starém bicyklu (ta druhá škola, co ji mám dál, se ještě nějakou dobu k ukončení nejeví), asi jen tak tlustá nebudu.
Jo a abych tomu nasadila korunu, otvírák jsem v pokoji samozřejmě měla. Dovezla jsem si ho asi před měsícem.
P. S.: Proč ten náhlý záchvat psaní, když jsem sem dva týdny ani nepáchla? Zaprvé jsem konečně zaplatila internet, zadruhé, a to je důležitější, slečna knihomolna si mě přidala na svůj blog. Takže to tady asi někdo čte.
To jsem se vám tak rozhodla si během psaní bakalářky a doklepávání zkouškového odpočinout, tak že si udělám takový český večer. Koupila jsem si pivo (Gambrinus, byl v akci), paličku česneku, tvrdý sýr, majonézu (Hellmanovy, ostatní chutnají divně) a chleba, udělala česnekovou pomazánku a topinky, otevřela pivo, nachystala si posezení tak, abych měla nohy vysoko, a ve škole stáhla blbý seriál, protože nemám na pokoji internet.
Jenže kruci! Poslední díl blbého českého seriálu Vyprávěj byl tentokrát až příliš blbý. Ještě trochu blbější a můžu rovnou sledovat nějakou tu Ulici. Škoda k tomu dobrého piva...
