Někdy si zabrečím nad knihou (Mandolína kapitána Corelliho byla vyloženě slzavé údolí, o Herrmanově Snědeném krámu snad nemá ani cenu psát), nikdy ale nebrečím nad filmem, prostě mě to nějak nedojímá. I přes léta studia literatury jsem ještě pořád Selbstleser a ne Authorenleser, takže si z knih zpravidla nepamatuji detaily, čtu je rychle, v duchu je rozebírám jen trochu (ono to člověka přece jen malinko ovlivní) a hlavně se do nich vžívám. U filmu to nějak neumím.
Moje bytostně racionální maminka má naopak filmovou vášeň, miluje filmy, které ji rozpláčou, a nejraději má Madisonské mosty. Ten film mě taky nerozplakal, přiznávám ale, že v čase 1 hodina 29 minut a 31 sekund jsem cítila jisté dojetí.
Dnešní Amerika mě nějak neláká, ale miluju tu starou. A jestli jednou budeme mít dům, a ne velký byt v centru, který bych si přála přece jen o něco víc, bude mít určitě bílý plot a v létě budeme každou neděli večer grilovat na verandě a tančit u toho jive a rockenroll.
Jo a pokud jsme u těch retro vášní, příští sobotu pořádáme každoroční Oldies.
Žádné komentáře:
Okomentovat