Když jsme trávili dovolenou v Polsku, všichni vysocí, opálení, svalnatí, nenažraní a neuvěřitelně hluční, otočila se za kolonou našich kol dvě děvčátka a řekla: "Chyba to są Niemcy."
Podobně jsme šokovali i starší dámy, které s námi byly nuceny sdílet autobus na cestě k Baltiku, autobus se totiž cestou porouchal a my zůstali trčet na benzínce. Protože jsme všichni včetně maminek mladí, krásní a neklidní jako z reklamy na Marlbora, vypili jsme v těch pět ráno hnusné kafe z automatu (neuvěříte, ale Poláci mají snad ještě horší kafe než Češi) a udělali závody, kdo doběhne nejdál na snopu z přilehlého pole (vyhrál brácha, v těsném závěsu můj milý, my ostatní máme přece jen trochu pudu sebezáchovy). Starší dámy zůstaly v autobusu a celou dobu brblaly, očividně dost znechucené tím, že někoho může to pětihodinové zdržení bavit.
Poněkud jsme ovšem šokovali i po příjezdu, jsme přece u moře, chceme si to užít, ne? Co na tom, že je venku deset stupňů, fouká silný vítr a všichni ostatní chodí v zimních bundách? Voda měla patnáct stupňů, věřte, že se nám z ní opravdu nechtělo.
Kupodivu to nikdo z nás neodstonal...
Žádné komentáře:
Okomentovat